Do temného věku

Každý stát povoluje takové svobody, jichž si všímat je pod jeho důstojnost nebo které nejsou v konfliktu s jeho agendou.

Moderní národní stát je neomezený, ne však nutně "totalitní" v obecně užívaném smyslu. Ani největší a nejvíce utlačovatelské státy (které někdy existují ve velmi malých zemích) nemají zájem potlačit všechny svobody, pokud zůstává jasné, kdo je pánem. Každý stát povoluje takové svobody, jichž si všímat je pod jeho důstojnost nebo které nejsou v konfliktu s jeho agendou. I za Stalina se Rusové těšili sexuální svobodě, dokonce nevázanosti, včetně (občasné) svobody potratů. Americký stát (50 "států" unie tvoří nyní ve skutečnosti pododdělení, ne samostatné suverenity) by nikdy nesnil o tom, aby potlačil svobodu slova; politický systém má v každém případě dost účinné prostředky, aby ji neutralizoval. Čím centralizovanější je moc, tím méně je třeba cenzora; nesouhlas může být integrován nebo marginalizován. Když stát definuje "problémy" celonárodního dosahu, je velmi nesnadné zorganizovat srovnatelně dobře slyšitelné protitažení. To platí zejména tehdy, podporují-li masová média stát s jeho současnou povahou.

Oficiální ideologie prakticky kanonizovala systém dvou stran, jako kdyby Demokraté a Republikáni – jako jin a jang – svou dokonalou komplementaritou vyčerpávali relevantní možnosti. Ale ve skutečnosti se žádná z těchto dvou stran zásadně nestaví proti neomezenému státu; obě se liší pouze v tom, jaký okamžitý růst státu podporují co do rychlosti a směru. Když dojde na takové konkrétní "problémy" jako potraty, rozdíl, jak se v zemi pociťuje, odpovídá rituální dělbě práce: Demokraté podporují interrupce, Republikáni jim slovy odporují, ale smiřují se s nimi v praxi.

Ačkoli Američané systém dvou stran různě kritizují, přijímají ho jako zásadně legitimní a postačující. Dostatečně rychle neprohlédli analogii mezi tím, co akceptují v politice, a co odmítají ve světě obchodu. Kdyby si dvě obří společnosti rozdělily celé průmyslové odvětví, těžily z výsad a ochrany zákona, bránily novým účastníkům vstoupit do soutěže a těsně spolupracovaly při stanovování cen, nikdo by takovou situaci nenazval zdravým fungováním volného trhu. Ale právě takto, jako domluvené paralelní složky státu, jednají naše dvě politické strany. Žádný protirustový lék není k dispozici. Je těžké si představit, že Nejvyšší soud napadne oprávněnost něčeho, co podporují obě strany v Kongresu, dokonce něčeho tak základního, jako je jejich společná moc. Takže ony společně spravují národní bohatství a liší se jen v otázkách "priorit".

V podstatě hospodářskou povahu moderního státu naznačuje slovní spojení ze sovětského lexikonu: "hospodářská kriminalita". Znamená, že rozsáhlá oblast dříve dovolených transakcí byla svévolně prohlášena za kriminální, bez jakéhokoli důvodu srozumitelného pro tradiční morálku. Americký stát neužívá toho výrazu, ale fakticky si osvojil obsah pojmu, a jeden v současnosti běžný obrat – "podzemní ekonomika" – napovídá, že americký a sovětský systém opravdu "konvergují". Navzdory zhroucení komunismu, perestrojky atd., nadále platí, že se americký stát posunul mnohem dále sovětským směrem, než se dosud posunul post-sovětský systém směrem k svobodnému trhu. Moc se nerada vzdává, i když by to evidentně bylo moudré. Co je dobré pro zemi, není nutně dobré pro stát. Už z toho, jak stát spoléhá na donucování, plyne, že zájmy státu a zájmy širší společnosti jsou v podstatě protikladné – to je základní fakt, jejž stát zakrývá tím, že o dvou ekonomikách mluví prostě jako o (jedné) ekonomice. Parazit přirozeně chápe sebe a svého hostitele jako jednotu a přeje si, aby hostitel také tak smýšlel. Implicitním dogmatem současného amerického establishmentu v politice a ve vytváření veřejného mínění je, že soukromá hospodářská sféra ve skutečnosti potřebuje management a podněty ze strany státu, jako kdyby hostitel nějak závisel na svém laskavém parazitovi.

Nedávná válka v Zálivu byla ilustrací, jak povrchní jsou rozdíly mezi oběma

Konzervativci jsou podle mého mínění k této dimenzi státu v poslední době nedostatečně podezíraví. Od studené války mají stále sklon schvalovat vše co se děje ve jménu "obrany". I když připustíme nutnost studené války a také invaze do Panamy a války v Zálivu, měli bychom si být vědomi ohrožení svobody spojeného s každou válkou, jakkoli spravedlivou. Každá americká válka federální vládu doma posílila a dala jí více moci, než měla dříve. Válka je "aktivistický způsob vlády" par excellence. Studie Paula Fussella o druhé světové válce, Wartime, ukazuje – bez autorova záměru – těsné paralely mezi vedením války a socialismem: centralizaci moci, rekvírování zdrojů, podvázání svobod, plýtvání a fušerství, častý falešný optimismus ohledně dosažených výsledků, slepotu k druhotným účinkům, korumpování jazyka a tak dále.

Na hlubší rovině přináší válka pokušení plynoucí z idée fausse at claire. Domnělý "nepřítel" může být neočekávaně a s nezdůvodněnou zřetelností rozpoznán a mezi mnohotvárnými neduhy světa izolován, stejně jako domácí program může nesprávně izolovat domnělý "problém". Dílčí zájem se může mylně prezentovat jako zájem celonárodní. Morální odsudek může být nedovoleně využit k vyvolání falešného pocitu akutního nebezpečí: "Nezastavíme-li ho teď...". Léčky pochybných spojenectví mohou být přehlédnuty. Samo vítězství může mít své stinné stránky: vytvoření mocenského vakua, falešný pocit oprávněnosti. Patriotická loajalita může povzbuzovat lidi k obětem, jež nebyly nezbytné, a vytvářet nenáležitou poddanost vůči státu.

Mnohem horší jsou ovšem zla méně subtilní: ve válce se téměř nelze vyhnout strašlivému ničení životů a často hrubé nemorálnosti. Krátce před svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki prohlásil jeden americký mluvčí, jehož cituje Fussell, že "v Japonsku nejsou žádní civilisté" – jelikož každý byl zapojen do japonského válečného úsilí, byl každý legitimním válečným terčem.

A to je plně ve shodě s povahou moderního státu. Když se národ připravoval na válku v Zálivu, připomněl jeden článek v Time pozoruhodný fakt. V první světové válce tvořili civilisté 17% celkových obětí na životech: ale ve druhé světové válce, která si celkově vyžádala téměř trojnásobek mrtvých, připadalo 70% obětí na civilní obyvatelstvo.

Jsou-li tato čísla aspoň přibližně správná, jsou strašlivou výpovědí o moderním světě. A tou je i sám fakt, že vzbudila tak málo pozornosti.

Katolická církev, nejdůležitější hlas civilizace, kterou jsme nechali za sebou, opakovaně varovala před nerozlišující povahou moderního válčení. Člověk se nemusí ztotožnit s nyní hlásanou doktrínou o "nesešívaném rouchu" aby nahlédl, že lhostejný přístup k válce sotva přispěje k větší úctě k nenarozenému životu. Nevinný život je morální kontinuum.

V každém případě, v němž se uvažuje o volbě vojenského řešení, trvá státní ideologie na tom, že jde o naše "životní zájmy". Ale "životní" je ten zájem, na němž může záviset přežití. To bylo velmi plauzibilní tehdy, když nepřítelem byl mocný a zlovolný Sovětský svaz. Ale Irák? Panama? Můžeme se právem divit, proč malá, slabá země bez přístupu k moři jako Švýcarsko, závislá na dovozu zboží a surovin více než my, dokáže přežít bez ozbrojených sil trvale rozmístěných mimo vlastní území, zatímco velké, bohaté, mocné země potřebují takové síly k obraně svých životních zájmů. Jsou pouze malé národy soběstačné? Nebo je tomu tak, že jen mocné si mohou dopřát přepych definovat jako "hrozby" to, co je ve skutečnosti jen znepokojující nebo nevýhodné?

Když naši vedoucí činitelé stále mění své důvody pro válku, jsme oprávněni jim nedůvěřovat a ptát se, není-li pružná zahraniční politika, v níž se chráněnci tak rychle stávají nepřáteli, ve skutečnosti jen jiným způsobem toho, jak stát vždy znovu samoúčelně uplatňuje svou moc. Příležitostná intervence v zahraničí může být oprávněná. Ale tolik intervencí? Stát může "vyhrát" válku, ale je nesnadné nahlédnout, co tím získá průměrný Američan. Je-li válka opravdu nezbytná, je nezbytná. Ale není žádnou příležitosí k radosti. Ve všeobecném jásání nad válkou v Zálivu vidím skličující doklad, že mnoho Američanů se ztotožnilo se svým státem asi jako sportovní fanoušci s domácím týmem. Zvlášť zarážející bylo, že válka byla běžně ospravedlňována ne jako odpověď na objektivní problém, ale spíš jako něco, co nám přineslo "opět dobrý pocit o nás samých". Jaký je to důvod k zabíjení lidí?

Ale až k takovému smýšlení a cítění můžeme dospět, přistoupíme-li sami na konvenční způsob mluvy moderního státu. Pak se nám zdá, že jeho osudy jsou "našimi" osudy. Válka je asi pro stát opravdu optimálním způsobem činnosti: stát je ideálně disponován k organizované masové destrukci. Válka také zdaleka není něčím abnormálním, nýbrž stává se paradigmatem různých domácích aktivit: války proti chudobě, války proti negramotnosti, války proti drogám, morálního ekvivalentu války... Idea vlády jako skromného strážce normálních poměrů ve společnosti; vlády, která v našich životech hraje roli pouze v pozadí, když rozhoduje naše spory; která zřídka mluví, není-li oslovena, a nikdy se neodvažuje nám ukládat nějaké kolektivní poslání – takové pojetí vlády, jež bylo pro naše předky druhou přirozeností, se nám stalo téměř úplně cizím. Stali jsme se malými státníky.

A temný věk politiky se k nám už plíživě dostavil. V žádném určitém okamžiku nám naši vládci otevřeně neřekli, že přeměňují tradiční vládu v moderní stát, k jehož šlechetným službám bude též patřit, že dá smysl a cíl našim prázdným soukromým životům. To by nás varovalo před nebezpečím, že provedou-li to, podkopají naši morálku a zničí naše svobody.

Oni místo toho stále udržují iluzi o kontinuitě s našimi tradicemi, s Otci zakladateli, s ústavou. je to, jako kdyby se katolická církev postupně měnila v církev unitářskou a ve skutečnosti učila pravému opaku všech svých původních nauk, při tom však zachovávala beze změny většinu svých obřadů. Neuvědomili bychom si, co s námi provádějí. Ale i oni sami by to sotva věděli.

Joseph Sobran je přispívajícím vydavatelem The Human Life Review a komentátorem National Revue.

Z angl. originálu "Into the Dark Age" přeložil Václav Frei.

zdroj: Konzervativizmus.sk