Každý stát povoluje takové svobody, jichž si všímat je pod jeho důstojnost nebo které nejsou v konfliktu s jeho agendou.
Moderní národní stát je neomezený, ne však nutně "totalitní" v obecně užívaném smyslu. Ani největší a nejvíce utlačovatelské státy (které někdy existují ve velmi malých zemích) nemají zájem potlačit všechny svobody, pokud zůstává jasné, kdo je pánem. Každý stát povoluje takové svobody, jichž si všímat je pod jeho důstojnost nebo které nejsou v konfliktu s jeho agendou. I za Stalina se Rusové těšili sexuální svobodě, dokonce nevázanosti, včetně (občasné) svobody potratů. Americký stát (50 "států" unie tvoří nyní ve skutečnosti pododdělení, ne samostatné suverenity) by nikdy nesnil o tom, aby potlačil svobodu slova; politický systém má v každém případě dost účinné prostředky, aby ji neutralizoval. Čím centralizovanější je moc, tím méně je třeba cenzora; nesouhlas může být integrován nebo marginalizován. Když stát definuje "problémy" celonárodního dosahu, je velmi nesnadné zorganizovat srovnatelně dobře slyšitelné protitažení. To platí zejména tehdy, podporují-li masová média stát s jeho současnou povahou.
Oficiální ideologie prakticky kanonizovala systém dvou stran, jako kdyby Demokraté a Republikáni – jako jin a jang – svou dokonalou komplementaritou vyčerpávali relevantní možnosti. Ale ve skutečnosti se žádná z těchto dvou stran zásadně nestaví proti neomezenému státu; obě se liší pouze v tom, jaký okamžitý růst státu podporují co do rychlosti a směru. Když dojde na takové konkrétní "problémy" jako potraty, rozdíl, jak se v zemi pociťuje, odpovídá rituální dělbě práce: Demokraté podporují interrupce, Republikáni jim slovy odporují, ale smiřují se s nimi v praxi.
Ačkoli Američané systém dvou stran různě kritizují, přijímají ho jako zásadně legitimní a postačující. Dostatečně rychle neprohlédli analogii mezi tím, co akceptují v politice, a co odmítají ve světě obchodu. Kdyby si dvě obří společnosti rozdělily celé průmyslové odvětví, těžily z výsad a ochrany zákona, bránily novým účastníkům vstoupit do soutěže a těsně spolupracovaly při stanovování cen, nikdo by takovou situaci nenazval zdravým fungováním volného trhu. Ale právě takto, jako domluvené paralelní složky státu, jednají naše dvě politické strany. Žádný protirustový lék není k dispozici. Je těžké si představit, že Nejvyšší soud napadne oprávněnost něčeho, co podporují obě strany v Kongresu, dokonce něčeho tak základního, jako je jejich společná moc. Takže ony společně spravují národní bohatství a liší se jen v otázkách "priorit".
V podstatě hospodářskou povahu moderního státu naznačuje slovní spojení ze sovětského lexikonu: "hospodářská kriminalita". Znamená, že rozsáhlá oblast dříve dovolených transakcí byla svévolně prohlášena za kriminální, bez jakéhokoli důvodu srozumitelného pro tradiční morálku. Americký stát neužívá toho výrazu, ale fakticky si osvojil obsah pojmu, a jeden v současnosti běžný obrat – "podzemní ekonomika" – napovídá, že americký a sovětský systém opravdu "konvergují". Navzdory zhroucení komunismu, perestrojky atd., nadále platí, že se americký stát posunul mnohem dále sovětským směrem, než se dosud posunul post-sovětský systém směrem k svobodnému trhu. Moc se nerada vzdává, i když by to evidentně bylo moudré. Co je dobré pro zemi, není nutně dobré pro stát. Už z toho, jak stát spoléhá na donucování, plyne, že zájmy státu a zájmy širší společnosti jsou v podstatě protikladné – to je základní fakt, jejž stát zakrývá tím, že o dvou ekonomikách mluví prostě jako o (jedné) ekonomice. Parazit přirozeně chápe sebe a svého hostitele jako jednotu a přeje si, aby hostitel také tak smýšlel. Implicitním dogmatem současného amerického establishmentu v politice a ve vytváření veřejného mínění je, že soukromá hospodářská sféra ve skutečnosti potřebuje management a podněty ze strany státu, jako kdyby hostitel nějak závisel na svém laskavém parazitovi.
Nedávná válka v Zálivu byla ilustrací, jak povrchní jsou rozdíly mezi oběma
Konzervativci jsou podle mého mínění k této dimenzi státu v poslední době nedostatečně podezíraví. Od studené války mají stále sklon schvalovat vše co se děje ve jménu "obrany". I když připustíme nutnost studené války a také invaze do Panamy a války v Zálivu, měli bychom si být vědomi ohrožení svobody spojeného s každou válkou, jakkoli spravedlivou. Každá americká válka federální vládu doma posílila a dala jí více moci, než měla dříve. Válka je "aktivistický způsob vlády" par excellence. Studie Paula Fussella o druhé světové válce, Wartime, ukazuje – bez autorova záměru – těsné paralely mezi vedením války a socialismem: centralizaci moci, rekvírování zdrojů, podvázání svobod, plýtvání a fušerství, častý falešný optimismus ohledně dosažených výsledků, slepotu k druhotným účinkům, korumpování jazyka a tak dále.
Na hlubší rovině přináší válka pokušení plynoucí z idée fausse at claire. Domnělý "nepřítel" může být neočekávaně a s nezdůvodněnou zřetelností rozpoznán a mezi mnohotvárnými neduhy světa izolován, stejně jako domácí program může nesprávně izolovat domnělý "problém". Dílčí zájem se může mylně prezentovat jako zájem celonárodní. Morální odsudek může být nedovoleně využit k vyvolání falešného pocitu akutního nebezpečí: "Nezastavíme-li ho teď...". Léčky pochybných spojenectví mohou být přehlédnuty. Samo vítězství může mít své stinné stránky: vytvoření mocenského vakua, falešný pocit oprávněnosti. Patriotická loajalita může povzbuzovat lidi k obětem, jež nebyly nezbytné, a vytvářet nenáležitou poddanost vůči státu.
Mnohem horší jsou ovšem zla méně subtilní: ve válce se téměř nelze vyhnout strašlivému ničení životů a často hrubé nemorálnosti. Krátce před svržením atomových bomb na Hirošimu a Nagasaki prohlásil jeden americký mluvčí, jehož cituje Fussell, že "v Japonsku nejsou žádní civilisté" – jelikož každý byl zapojen do japonského válečného úsilí, byl každý legitimním válečným terčem.
A to je plně ve shodě s povahou moderního státu. Když se národ připravoval na válku v Zálivu, připomněl jeden článek v Time pozoruhodný fakt. V první světové válce tvořili civilisté 17% celkových obětí na životech: ale ve druhé světové válce, která si celkově vyžádala téměř trojnásobek mrtvých, připadalo 70% obětí na civilní obyvatelstvo.
Jsou-li tato čísla aspoň přibližně správná, jsou strašlivou výpovědí o moderním světě. A tou je i sám fakt, že vzbudila tak málo pozornosti.
Katolická církev, nejdůležitější hlas civilizace, kterou jsme nechali za sebou, opakovaně varovala před nerozlišující povahou moderního válčení. Člověk se nemusí ztotožnit s nyní hlásanou doktrínou o "nesešívaném rouchu" aby nahlédl, že lhostejný přístup k válce sotva přispěje k větší úctě k nenarozenému životu. Nevinný život je morální kontinuum.
V každém případě, v němž se uvažuje o volbě vojenského řešení, trvá státní ideologie na tom, že jde o naše "životní zájmy". Ale "životní" je ten zájem, na němž může záviset přežití. To bylo velmi plauzibilní tehdy, když nepřítelem byl mocný a zlovolný Sovětský svaz. Ale Irák? Panama? Můžeme se právem divit, proč malá, slabá země bez přístupu k moři jako Švýcarsko, závislá na dovozu zboží a surovin více než my, dokáže přežít bez ozbrojených sil trvale rozmístěných mimo vlastní území, zatímco velké, bohaté, mocné země potřebují takové síly k obraně svých životních zájmů. Jsou pouze malé národy soběstačné? Nebo je tomu tak, že jen mocné si mohou dopřát přepych definovat jako "hrozby" to, co je ve skutečnosti jen znepokojující nebo nevýhodné?
Když naši vedoucí činitelé stále mění své důvody pro válku, jsme oprávněni jim nedůvěřovat a ptát se, není-li pružná zahraniční politika, v níž se chráněnci tak rychle stávají nepřáteli, ve skutečnosti jen jiným způsobem toho, jak stát vždy znovu samoúčelně uplatňuje svou moc. Příležitostná intervence v zahraničí může být oprávněná. Ale tolik intervencí? Stát může "vyhrát" válku, ale je nesnadné nahlédnout, co tím získá průměrný Američan. Je-li válka opravdu nezbytná, je nezbytná. Ale není žádnou příležitosí k radosti. Ve všeobecném jásání nad válkou v Zálivu vidím skličující doklad, že mnoho Američanů se ztotožnilo se svým státem asi jako sportovní fanoušci s domácím týmem. Zvlášť zarážející bylo, že válka byla běžně ospravedlňována ne jako odpověď na objektivní problém, ale spíš jako něco, co nám přineslo "opět dobrý pocit o nás samých". Jaký je to důvod k zabíjení lidí?
Ale až k takovému smýšlení a cítění můžeme dospět, přistoupíme-li sami na konvenční způsob mluvy moderního státu. Pak se nám zdá, že jeho osudy jsou "našimi" osudy. Válka je asi pro stát opravdu optimálním způsobem činnosti: stát je ideálně disponován k organizované masové destrukci. Válka také zdaleka není něčím abnormálním, nýbrž stává se paradigmatem různých domácích aktivit: války proti chudobě, války proti negramotnosti, války proti drogám, morálního ekvivalentu války... Idea vlády jako skromného strážce normálních poměrů ve společnosti; vlády, která v našich životech hraje roli pouze v pozadí, když rozhoduje naše spory; která zřídka mluví, není-li oslovena, a nikdy se neodvažuje nám ukládat nějaké kolektivní poslání – takové pojetí vlády, jež bylo pro naše předky druhou přirozeností, se nám stalo téměř úplně cizím. Stali jsme se malými státníky.
A temný věk politiky se k nám už plíživě dostavil. V žádném určitém okamžiku nám naši vládci otevřeně neřekli, že přeměňují tradiční vládu v moderní stát, k jehož šlechetným službám bude též patřit, že dá smysl a cíl našim prázdným soukromým životům. To by nás varovalo před nebezpečím, že provedou-li to, podkopají naši morálku a zničí naše svobody.
Oni místo toho stále udržují iluzi o kontinuitě s našimi tradicemi, s Otci zakladateli, s ústavou. je to, jako kdyby se katolická církev postupně měnila v církev unitářskou a ve skutečnosti učila pravému opaku všech svých původních nauk, při tom však zachovávala beze změny většinu svých obřadů. Neuvědomili bychom si, co s námi provádějí. Ale i oni sami by to sotva věděli.
Joseph Sobran je přispívajícím vydavatelem The Human Life Review a komentátorem National Revue.
Z angl. originálu "Into the Dark Age" přeložil Václav Frei.
zdroj: Konzervativizmus.sk
středa 28. listopadu 2007
Saddámova obhajoba
Saddám Husajn má po dlouhé kariéře ve státních službách pravděpodobně poslední příležitost prokázat své vlasti nějaké dobro. Zarytě odmítá spolupodílet se na vlastní soudní show. A do stává se mu i jisté pomoci z Ameriky.
Saddám nechce uznat legální autoritu americké okupace Iráku, a tím i Amerikou sponzorovaného (a Amerikou cenzurovaného) soudu. Když soudce souhlasil, že Američanům sdělí jeho stížnosti na špatné zacházení ze strany amerických dozorců, vyštěknul: „Nechci, abyste jim to říkal. Chci, abyste jim to poručil! Oni jsou v naší zemi. Jste v Iráku. Oni jsou cizinci, okupanti a vetřelci, proto musíte odsoudit je. Jinak jste jen loďkou pohupující se na vlnách.“ Toto vzplanutí bylo tak silné, že bylo, ještě než Saddám stihnul domluvit, přerušeno vysílání uzavřeného televizního okruhu kontrolovaného Američany. To byla dost trapná chvilka pro irácké vyhlášení nezávislosti! Doufejme, že kdyby byli prezident Bush nebo viceprezident Cheney uvrženi okupační armádou do chládku, což je dost nepravděpodobné, tak by prokázali stejnou odvahu, byť by jejich jedinou snahou bylo zachránit si vlastní kůži.
Dvoje americké liberální noviny, The New York Times a The Washington Post, označily Saddámovo chování za „vztek“, jako kdyby se měl při soudním líčení chovat více uhlazeně. Pravicový Washington Times byl zvláště rozhořčen tím, že bývalý americký ministr spravedlnosti rozšířil řady týmu obhajoby.
Clark nás, stejně jako Jane Fondová, svými nepopulárními názory spolehlivě přiměje k poslechu diskusních rozhlasových pořadů; narozdíl od Fondové v nich však vytrvá. Léta se snaží upozornit na nebezpečný dopad amerických nucených sankcí proti Iráku, ale jen málokdo mu naslouchá. Nezačalo to druhou Bushovou administrativou, neskončilo to první. Clark říkal to samé i během Clintonovy éry, ale neposlouchali jej ani Clintonovi odpůrci.
Clark není partyzán; je donkichotsky zásadový. A statečný. Dva právníci, kteří hájili osoby obžalované spolu se Saddámem Husajnem, už byli zavražděni (zaslechl jsem něco o terorismu) a další raději opustil zemi. Proto si Clark zaslouží respekt, když osobně odjíždí do Iráku, aby se Saddámovi dostalo „spravedlivého soudu“.
Měli by si jej vážit dokonce i stoupenci války v Iráku. Clark totiž může nakonec paradoxně prospět daleko více obžalobě než Saddámovi. Chabá obhajoba by mohla spíše utvrdit dojem, že se jedná o soudní show či právní lynč, což je ta poslední věc, kterou Bushova administrativa potřebovala. Pokud bude Saddámovi umožněno něco na způsob spravedlivého soudu, včetně smysluplné šance na osvobozující rozsudek, celý proces bude vypadat daleko více na úrovni.
Někteří jestřábi však chtějí nejen soudní show samu osobě, ale i výsledný dojem v tomto duchu. „Nejdříve rozsudek, potom soud“, jak psal Lewis Caroll. „Jasně, budeš mít spravedlivý soud,“ prohlásil zkorumpovaný šerif ve filmu Jednoocí Jackové (1961, režie Marlon Brando - pozn. překl.). „A potom tě vlastnoručně oběsím.“
Účelem spravedlivého soudu není pouze ochránit obžalovaného; jedná se také o ujištění veřejnosti, že pravda byla upřímně zjištěna a že žaloba ze strany státu čelila skutečné opozici. Pokud obvinění znamená automaticky uznání viny, pak se státní moc stává absolutní a despotickou. Ochranou obžalovaných chráníme sami sebe.
Dokonce i někteří Iráčané, kteří nenávidí Saddáma a vítají americké snahy o implantaci demokracie, připouštějí, že legitimita nové vlády značně závisí na umožnění krutému tyranovi řádného soudního procesu. Problém je, že jedinou skutečnou Saddámovou obhajobou může být fakt nelegitimity nové vlády.
Ano, Saddám se bude puntičkářsky odvolávat na zákonnost; ale celá idea vlády práva spočívá nakonec v její nestrannosti a obecné aplikaci, dokonce i na nejhorší známé zločince. Málokdo pochybuje o tom, že nespáchal zločiny, z kterých je obviněn; ale mnozí pochybují o tom, že američtí okupanti a jejich iráčtí zákazníci mají legální pravomoc jej odsoudit. To je situace, do které přijíždí Ramsey Clark. Clarkův hlas, jakožto bývalého předního právníka Spojených států, který si získal mezinárodní uznání pro svoji zásadovost, s níž opakovaně napomínal vlastní vládu, bude slyšen po celém světě, pokud zpochybní legalitu základů, na kterých stojí soud se Saddámem Husajnem.
zdroj: Národná tisková agentura
Saddám nechce uznat legální autoritu americké okupace Iráku, a tím i Amerikou sponzorovaného (a Amerikou cenzurovaného) soudu. Když soudce souhlasil, že Američanům sdělí jeho stížnosti na špatné zacházení ze strany amerických dozorců, vyštěknul: „Nechci, abyste jim to říkal. Chci, abyste jim to poručil! Oni jsou v naší zemi. Jste v Iráku. Oni jsou cizinci, okupanti a vetřelci, proto musíte odsoudit je. Jinak jste jen loďkou pohupující se na vlnách.“ Toto vzplanutí bylo tak silné, že bylo, ještě než Saddám stihnul domluvit, přerušeno vysílání uzavřeného televizního okruhu kontrolovaného Američany. To byla dost trapná chvilka pro irácké vyhlášení nezávislosti! Doufejme, že kdyby byli prezident Bush nebo viceprezident Cheney uvrženi okupační armádou do chládku, což je dost nepravděpodobné, tak by prokázali stejnou odvahu, byť by jejich jedinou snahou bylo zachránit si vlastní kůži.
Dvoje americké liberální noviny, The New York Times a The Washington Post, označily Saddámovo chování za „vztek“, jako kdyby se měl při soudním líčení chovat více uhlazeně. Pravicový Washington Times byl zvláště rozhořčen tím, že bývalý americký ministr spravedlnosti rozšířil řady týmu obhajoby.
Clark nás, stejně jako Jane Fondová, svými nepopulárními názory spolehlivě přiměje k poslechu diskusních rozhlasových pořadů; narozdíl od Fondové v nich však vytrvá. Léta se snaží upozornit na nebezpečný dopad amerických nucených sankcí proti Iráku, ale jen málokdo mu naslouchá. Nezačalo to druhou Bushovou administrativou, neskončilo to první. Clark říkal to samé i během Clintonovy éry, ale neposlouchali jej ani Clintonovi odpůrci.
Clark není partyzán; je donkichotsky zásadový. A statečný. Dva právníci, kteří hájili osoby obžalované spolu se Saddámem Husajnem, už byli zavražděni (zaslechl jsem něco o terorismu) a další raději opustil zemi. Proto si Clark zaslouží respekt, když osobně odjíždí do Iráku, aby se Saddámovi dostalo „spravedlivého soudu“.
Měli by si jej vážit dokonce i stoupenci války v Iráku. Clark totiž může nakonec paradoxně prospět daleko více obžalobě než Saddámovi. Chabá obhajoba by mohla spíše utvrdit dojem, že se jedná o soudní show či právní lynč, což je ta poslední věc, kterou Bushova administrativa potřebovala. Pokud bude Saddámovi umožněno něco na způsob spravedlivého soudu, včetně smysluplné šance na osvobozující rozsudek, celý proces bude vypadat daleko více na úrovni.
Někteří jestřábi však chtějí nejen soudní show samu osobě, ale i výsledný dojem v tomto duchu. „Nejdříve rozsudek, potom soud“, jak psal Lewis Caroll. „Jasně, budeš mít spravedlivý soud,“ prohlásil zkorumpovaný šerif ve filmu Jednoocí Jackové (1961, režie Marlon Brando - pozn. překl.). „A potom tě vlastnoručně oběsím.“
Účelem spravedlivého soudu není pouze ochránit obžalovaného; jedná se také o ujištění veřejnosti, že pravda byla upřímně zjištěna a že žaloba ze strany státu čelila skutečné opozici. Pokud obvinění znamená automaticky uznání viny, pak se státní moc stává absolutní a despotickou. Ochranou obžalovaných chráníme sami sebe.
Dokonce i někteří Iráčané, kteří nenávidí Saddáma a vítají americké snahy o implantaci demokracie, připouštějí, že legitimita nové vlády značně závisí na umožnění krutému tyranovi řádného soudního procesu. Problém je, že jedinou skutečnou Saddámovou obhajobou může být fakt nelegitimity nové vlády.
Ano, Saddám se bude puntičkářsky odvolávat na zákonnost; ale celá idea vlády práva spočívá nakonec v její nestrannosti a obecné aplikaci, dokonce i na nejhorší známé zločince. Málokdo pochybuje o tom, že nespáchal zločiny, z kterých je obviněn; ale mnozí pochybují o tom, že američtí okupanti a jejich iráčtí zákazníci mají legální pravomoc jej odsoudit. To je situace, do které přijíždí Ramsey Clark. Clarkův hlas, jakožto bývalého předního právníka Spojených států, který si získal mezinárodní uznání pro svoji zásadovost, s níž opakovaně napomínal vlastní vládu, bude slyšen po celém světě, pokud zpochybní legalitu základů, na kterých stojí soud se Saddámem Husajnem.
zdroj: Národná tisková agentura
Vždy keď počujem...
Vždy keď počujem niekoho vystatovať sa, že Amerika je najlepšia krajina na svete, chcem sa spýtať - boli ste už vo Švajčiarsku?
Ja som bol, raz som tam strávil celý týždeň. Nudný týždeň. Žiadna vojna, žiadna medzinárodná kríza, žiadne zločiny, žiadna z vecí, ktoré dávajú životu tú správnu chuť pre nás správnych chlapov. Dokonca ani nikto nevedel, kto bol prezidentom. Švajčiari nikdy nemali slávneho prezidenta. Ich národný hrdina je stále ten chlapík, čo lukom zostreľuje jabĺčka z hláv, ich národnou zábavou je jódlovanie a ich pýchou je Medzinárodná organizácia červeného kríža.
Nechcem sa rúhať a tvrdiť, že Švajčiarsko je tá najlepšia krajina na svete, ale iste môžeme vyhlásiť Švajčiarsko za krajinu, ktorá má najviac zdravého rozumu. Táto krajina má menej histórie za posledných tisíc rokov než väčšina krajín za poslednú generáciu. Poznáte starú čínsku kliatbu "Bodaj by si žil v zaujímavej dobe!" Švajčiari si nepamätajú "zaujímavú dobu" Majú hrdú históriu, že nerobia históriu.
Švajčiarsko si odsedelo v kľude dve svetové vojny, za čo je odsudzované ľuďmi, ktorí si myslia, že vojna je povinnosť. Švajčiari si zase myslia, že zbytok sveta sa môže tešiť zo vzájomného vyvražďovania aj bez nich. Nevstúpili do NATO alebo EÚ. Sú spokojní, prikrčení pod Alpami, zatiaľčo Američania prekročia dva oceány ak treba, len aby si užili dobrej vojny. Nemajú vojakov, vojnové lode, ponorky ani vojenské základne okolo sveta. Ani atómové bomby. A nemajú ani cintoríny padlých.
Skrátka Švajčiari sú to, čo sa všetci tí správne rozmýšľajúci ľudia naučili volať izolacionisti. Tvrdohlavo si udržujú svoju samostatnosť a neutralitu. S následkom, že veľmi málo Švajčiarov zomrelo v dvadsiatom storočí násilnou smrťou. Aby som nezabudol, Švajčiarov netrápi terorizmus. Osama bin Ladín pravdepodobne nikdy nepočul o Švajčiarsku, iba ak si tam ukladá svoje peniaze. Možno to nie je tá najslávnejšia krajina na svete, ale nikto ich nevolá Veľký Satan.
Niežeby Švajčiari neboli pripravení brániť sa. Muži musia podľa zákona slúžiť v milícii a držia si zbrane v domoch. Keď však hovoria o obrane, oni aj myslia obranu, žiadne budovanie ríše, nový svetový poriadok, žiadne globálne vodcovstvo.
Majú federálny systém vlády a vo Švajčiarsku, i keď to znie neuveriteľne, to znamená decentralizáciu. Každý kantón si stráži svoju samostatnosť. Prezident má minimálnu moc a málo možností stať sa "veľkým" prezidentom. Švajčiarsky frank patrí medzi najstabilnejšie meny trezory švajčiarskych bánk sú najbezpečnejšie na svete.
Prirodzene táto krajina, slobodná, mierumilovná a prosperujúca, niektorých dráždi. Pred pár rokmi bolo kriku, že Švajčiarsko ukrýva "nacistické zlato." Ukázalo sa, že to bol podvod a snaha o vydieranie Švajčiarov. Dalo sa im na výber, buď zaplatiť miliardy dolárov alebo byť predmetom medzinárodného odsúdenia a sankcií. Neskoršie sa ukázalo, že nacistické zlato bolo vymyslené a obvinenia cynickou ohováračskou kampaňou.
Samostatnosť bola vždy nenávidená internacionalistami a centralistami. Pápežstvo je nenávidené , pretože pápež na rozdiel od politikov a novinárov sa nedá kúpiť ani donútiť. Švajčiarsko nenávidia, lebo ostáva samo a nezávislé od "medzinárodného spoločenstva." Zatiaľčo Američania sa dali vtiahnuť do konfliktov starej Európy, pred ktorými chceli pôvodne uniknúť, Švajčiarsku sa podarilo oddeliť od svetového napätia bez toho, aby opustilo kontinent. Ak chcete zažiť vo Švajčiarsku zažiť vzrušenie musíte si ho zaobstarať sám, štát vám ho neposkytne. Môžeme to sumarizovať ak povieme, že Švajčiarsko stratilo viacej životov na lyžiarskych svahoch ako vo vojnách.
História Švajčiarska je história politicky najúspešnejšej krajiny a vzorového politického systému moderného sveta, ale nejako o tom nikdy nepočujeme. Prečo nie? Pretože je to trápne a zahanbujúce pre všetky ostatné krajiny. Väčšina svetových politikov chce amerikanizovať svoje krajiny, ale ak by skutočne mali starosť o blaho svojich občanov, ich život, slobodu, majetok, tak by chceli svoje krajiny pošvajčiarštiť. Je to znak tých časov, že musím vymýšľať toto nové tak veľmi potrebné slovo.
Ja som bol, raz som tam strávil celý týždeň. Nudný týždeň. Žiadna vojna, žiadna medzinárodná kríza, žiadne zločiny, žiadna z vecí, ktoré dávajú životu tú správnu chuť pre nás správnych chlapov. Dokonca ani nikto nevedel, kto bol prezidentom. Švajčiari nikdy nemali slávneho prezidenta. Ich národný hrdina je stále ten chlapík, čo lukom zostreľuje jabĺčka z hláv, ich národnou zábavou je jódlovanie a ich pýchou je Medzinárodná organizácia červeného kríža.
Nechcem sa rúhať a tvrdiť, že Švajčiarsko je tá najlepšia krajina na svete, ale iste môžeme vyhlásiť Švajčiarsko za krajinu, ktorá má najviac zdravého rozumu. Táto krajina má menej histórie za posledných tisíc rokov než väčšina krajín za poslednú generáciu. Poznáte starú čínsku kliatbu "Bodaj by si žil v zaujímavej dobe!" Švajčiari si nepamätajú "zaujímavú dobu" Majú hrdú históriu, že nerobia históriu.
Švajčiarsko si odsedelo v kľude dve svetové vojny, za čo je odsudzované ľuďmi, ktorí si myslia, že vojna je povinnosť. Švajčiari si zase myslia, že zbytok sveta sa môže tešiť zo vzájomného vyvražďovania aj bez nich. Nevstúpili do NATO alebo EÚ. Sú spokojní, prikrčení pod Alpami, zatiaľčo Američania prekročia dva oceány ak treba, len aby si užili dobrej vojny. Nemajú vojakov, vojnové lode, ponorky ani vojenské základne okolo sveta. Ani atómové bomby. A nemajú ani cintoríny padlých.
Skrátka Švajčiari sú to, čo sa všetci tí správne rozmýšľajúci ľudia naučili volať izolacionisti. Tvrdohlavo si udržujú svoju samostatnosť a neutralitu. S následkom, že veľmi málo Švajčiarov zomrelo v dvadsiatom storočí násilnou smrťou. Aby som nezabudol, Švajčiarov netrápi terorizmus. Osama bin Ladín pravdepodobne nikdy nepočul o Švajčiarsku, iba ak si tam ukladá svoje peniaze. Možno to nie je tá najslávnejšia krajina na svete, ale nikto ich nevolá Veľký Satan.
Niežeby Švajčiari neboli pripravení brániť sa. Muži musia podľa zákona slúžiť v milícii a držia si zbrane v domoch. Keď však hovoria o obrane, oni aj myslia obranu, žiadne budovanie ríše, nový svetový poriadok, žiadne globálne vodcovstvo.
Majú federálny systém vlády a vo Švajčiarsku, i keď to znie neuveriteľne, to znamená decentralizáciu. Každý kantón si stráži svoju samostatnosť. Prezident má minimálnu moc a málo možností stať sa "veľkým" prezidentom. Švajčiarsky frank patrí medzi najstabilnejšie meny trezory švajčiarskych bánk sú najbezpečnejšie na svete.
Prirodzene táto krajina, slobodná, mierumilovná a prosperujúca, niektorých dráždi. Pred pár rokmi bolo kriku, že Švajčiarsko ukrýva "nacistické zlato." Ukázalo sa, že to bol podvod a snaha o vydieranie Švajčiarov. Dalo sa im na výber, buď zaplatiť miliardy dolárov alebo byť predmetom medzinárodného odsúdenia a sankcií. Neskoršie sa ukázalo, že nacistické zlato bolo vymyslené a obvinenia cynickou ohováračskou kampaňou.
Samostatnosť bola vždy nenávidená internacionalistami a centralistami. Pápežstvo je nenávidené , pretože pápež na rozdiel od politikov a novinárov sa nedá kúpiť ani donútiť. Švajčiarsko nenávidia, lebo ostáva samo a nezávislé od "medzinárodného spoločenstva." Zatiaľčo Američania sa dali vtiahnuť do konfliktov starej Európy, pred ktorými chceli pôvodne uniknúť, Švajčiarsku sa podarilo oddeliť od svetového napätia bez toho, aby opustilo kontinent. Ak chcete zažiť vo Švajčiarsku zažiť vzrušenie musíte si ho zaobstarať sám, štát vám ho neposkytne. Môžeme to sumarizovať ak povieme, že Švajčiarsko stratilo viacej životov na lyžiarskych svahoch ako vo vojnách.
História Švajčiarska je história politicky najúspešnejšej krajiny a vzorového politického systému moderného sveta, ale nejako o tom nikdy nepočujeme. Prečo nie? Pretože je to trápne a zahanbujúce pre všetky ostatné krajiny. Väčšina svetových politikov chce amerikanizovať svoje krajiny, ale ak by skutočne mali starosť o blaho svojich občanov, ich život, slobodu, majetok, tak by chceli svoje krajiny pošvajčiarštiť. Je to znak tých časov, že musím vymýšľať toto nové tak veľmi potrebné slovo.
Tichá cirkev
Na rozdiel od toho, čo duchovní a morálni učitelia vyučujú, Ježiš Nazaretský neponúkal návod na svetské šťastie, ani na sociálny poriadok - presne naopak; povedal svojím učeníkom, aby vzali svoj kríž (ten obraz používal dávno pred ukrižovaním) a prihotovili sa na utrpenie. Varoval ich, že svet ich bude nenávidieť, ako nenávidel Jeho: vraj to je osud kresťanov.
Keď celá rímska ríša za cisára Konštantína prestúpila na kresťanstvo a vznikla kresťanská civilizácia zdalo sa, že vek martýrstva sa skončil. Mnohí západní kresťania sa stále nazdávajú, že to obdobie už patrí minulosti; že je to ctihodná, ale veľmi vzdialená historická fáza. Ale k najintenzívnejšie prenasledovaniu kresťanstva nedochádzalo v rímskom impériu, lež v 20. storočí, zvlášť v komunistickom svete. O tomto zoširoka píše Robert Royal v knihe "Katolícki martýri 20. storočia" (Crossroad Publishing).
Je ťažké vypočítať alebo čo i len odhadnúť počet katolíkov a iných kresťanov, povraždených modernými tyraniami. Ale to číslo istotne ide do desiatok miliónov, i keď je niekedy ťažké rozlíšiť medzi tými, ktorých zavraždili kvôli ich špecifickému náboženstvu a tými, ktorých zabili z iných dôvodov: etnických alebo sociálnych. Ale i tak platí, že napriek nedávnym ohováračským kampaniam nacisti a komunisti považovali katolícku cirkev za svojho úhlavného nepriateľa.
Triumf komunizmu v katolíckej Strednej Európe po II. svetovej vojne - trpký to plod anglo-americkej aliancie so Sovietskym zväzom - priniesol so sebou zúrivé útoky nakatolíkov. A predsa, všíma si Royal, len veľmi málo z nich sa vtedy vzdalo svojej viery, i keď im hrozilo mučenie a smrť. Mieru odvahy týchto katolíkov výstižne popisuje výpoveď istého jezuitu o mukách, akými ich trápili v albánskych väzenských táboroch:
"Väčšinu z nich bili po holých pätách drevenými palicami; lýtka a sedaciu časť tela im narezali, pod kožu im vtreli nemletú soľ a ranu potom opäť zašili; nohy im ponorili do vriacej vody, až tkanivo začalo odpadávať a potom im do rán vtreli soľ; achillovu šľachu im prepichovávali horúcimi drôtmi. Niektorých zavesili za ruky aj na tri dni a nedali im jesť; umiestňovali ich do ľadu a ľadovej vody, až takmer zamrzli; do uší, nosa, úst, genitálií alebo konečníka im umiestnili elektrické drôty; pod nechty im napichali ihličie a potom ho zapálili; nútili ich zjesť kilo soli a potom im 24 hodín nedovolili napiť sa; pod ramená im umiestňovali horúce uvarené vajíčka; vytrhávali im bez umŕtvenia zuby; priviazali ich za nákladné autá a vláčili; zatvárali ich do samotiek a upierali im potravu a vodu, až takmer zomreli; nútili ich piť svoj vlastný moč alebo jesť vlastné výkaly; držali ich v jamách plných výkalov, ponorených až po krk; umiestňovali ich na posteľ s klincami a potom telo zaťažovali ťažkým materiálom; umiestňovali ich do klietok s klincami, ktoré v pravidelných intervaloch rýchlo otáčali..."
Ako poznamenáva Roayl, Danteho učenec: "Tento smutný popis dokazuje takú vynaliezavosť v mučení, aká prekračuje aj medze Danteho trestov, ktoré svedčia o úžasnej predstavivosti, keď popisuje peklo." Takisto strašný je fakt, že našli ľudí, ktorí boli ochotní robiť toto za peniaze bez toho, aby pritom neodpadli. Títo martýri nielenže ochotne zomierali, ale často ešte aj odpúšťali svojim vrahom a požehnávali ich - presne v duchu Krista. Royal ďalej popisuje aj iné podobné historky - prekvapivé, neuveriteľne odporné, inšpiratívne - z Ruska, Ukrajiny, Mexika, Španielska, Nemecka, Poľska, Litvy, Rumunska, z Latinskej Ameriky, Číny, Kórey, Vietnamu, Afriky a iných krajín. Kristove varovania očividne stále ešte platia.
Ale prečo sa o tomto nikdy nehovorí?
Nie je prekvapujúce, že to ignoruje liberálny Západ; prekvapujúce je to, že smutný osud svojich spolubratov ignorovali americkí katolíci. Blahobytní americkí katolíci sa starajú len o to svoje; sú príliš sústredení na zamedzenie počatia a ženské kňažky a potom im nezostáva čas myslieť na tých, ktorí sú na tom oveľa horšie.
Ako povedal pred smrťou v roku 1970 statočný rumunský biskup Júliu Hirtea: "To nie my mlčíme. Nie my sme tichou cirkvou, ale toto je tu preto, lebo nikto sa nás nezastáva."
zdroj: Proti Prúdu
Keď celá rímska ríša za cisára Konštantína prestúpila na kresťanstvo a vznikla kresťanská civilizácia zdalo sa, že vek martýrstva sa skončil. Mnohí západní kresťania sa stále nazdávajú, že to obdobie už patrí minulosti; že je to ctihodná, ale veľmi vzdialená historická fáza. Ale k najintenzívnejšie prenasledovaniu kresťanstva nedochádzalo v rímskom impériu, lež v 20. storočí, zvlášť v komunistickom svete. O tomto zoširoka píše Robert Royal v knihe "Katolícki martýri 20. storočia" (Crossroad Publishing).
Je ťažké vypočítať alebo čo i len odhadnúť počet katolíkov a iných kresťanov, povraždených modernými tyraniami. Ale to číslo istotne ide do desiatok miliónov, i keď je niekedy ťažké rozlíšiť medzi tými, ktorých zavraždili kvôli ich špecifickému náboženstvu a tými, ktorých zabili z iných dôvodov: etnických alebo sociálnych. Ale i tak platí, že napriek nedávnym ohováračským kampaniam nacisti a komunisti považovali katolícku cirkev za svojho úhlavného nepriateľa.
Triumf komunizmu v katolíckej Strednej Európe po II. svetovej vojne - trpký to plod anglo-americkej aliancie so Sovietskym zväzom - priniesol so sebou zúrivé útoky nakatolíkov. A predsa, všíma si Royal, len veľmi málo z nich sa vtedy vzdalo svojej viery, i keď im hrozilo mučenie a smrť. Mieru odvahy týchto katolíkov výstižne popisuje výpoveď istého jezuitu o mukách, akými ich trápili v albánskych väzenských táboroch:
"Väčšinu z nich bili po holých pätách drevenými palicami; lýtka a sedaciu časť tela im narezali, pod kožu im vtreli nemletú soľ a ranu potom opäť zašili; nohy im ponorili do vriacej vody, až tkanivo začalo odpadávať a potom im do rán vtreli soľ; achillovu šľachu im prepichovávali horúcimi drôtmi. Niektorých zavesili za ruky aj na tri dni a nedali im jesť; umiestňovali ich do ľadu a ľadovej vody, až takmer zamrzli; do uší, nosa, úst, genitálií alebo konečníka im umiestnili elektrické drôty; pod nechty im napichali ihličie a potom ho zapálili; nútili ich zjesť kilo soli a potom im 24 hodín nedovolili napiť sa; pod ramená im umiestňovali horúce uvarené vajíčka; vytrhávali im bez umŕtvenia zuby; priviazali ich za nákladné autá a vláčili; zatvárali ich do samotiek a upierali im potravu a vodu, až takmer zomreli; nútili ich piť svoj vlastný moč alebo jesť vlastné výkaly; držali ich v jamách plných výkalov, ponorených až po krk; umiestňovali ich na posteľ s klincami a potom telo zaťažovali ťažkým materiálom; umiestňovali ich do klietok s klincami, ktoré v pravidelných intervaloch rýchlo otáčali..."
Ako poznamenáva Roayl, Danteho učenec: "Tento smutný popis dokazuje takú vynaliezavosť v mučení, aká prekračuje aj medze Danteho trestov, ktoré svedčia o úžasnej predstavivosti, keď popisuje peklo." Takisto strašný je fakt, že našli ľudí, ktorí boli ochotní robiť toto za peniaze bez toho, aby pritom neodpadli. Títo martýri nielenže ochotne zomierali, ale často ešte aj odpúšťali svojim vrahom a požehnávali ich - presne v duchu Krista. Royal ďalej popisuje aj iné podobné historky - prekvapivé, neuveriteľne odporné, inšpiratívne - z Ruska, Ukrajiny, Mexika, Španielska, Nemecka, Poľska, Litvy, Rumunska, z Latinskej Ameriky, Číny, Kórey, Vietnamu, Afriky a iných krajín. Kristove varovania očividne stále ešte platia.
Ale prečo sa o tomto nikdy nehovorí?
Nie je prekvapujúce, že to ignoruje liberálny Západ; prekvapujúce je to, že smutný osud svojich spolubratov ignorovali americkí katolíci. Blahobytní americkí katolíci sa starajú len o to svoje; sú príliš sústredení na zamedzenie počatia a ženské kňažky a potom im nezostáva čas myslieť na tých, ktorí sú na tom oveľa horšie.
Ako povedal pred smrťou v roku 1970 statočný rumunský biskup Júliu Hirtea: "To nie my mlčíme. Nie my sme tichou cirkvou, ale toto je tu preto, lebo nikto sa nás nezastáva."
zdroj: Proti Prúdu
Vojna, v ktorej sa práve nachádzame
Ako sa Spojené štáty čoraz viac zapletajú do konfliktu židov a muslimov na Blízkom východe, Američania by sa mali oboznámiť s judaizmom a islamom, s týmito dvoma náboženstvami, čo stoja proti sebe.
Väčšina z nasledujúceho pochádza z knihy "Inside Islam: A Guide for Catholics" od Daniela Aliho a Roberta Spencera, ktorá čerpá z koránu a iných islamských zdrojov. Pán Ali je iracký kurdský učenec, ktorý prestúpil z islamu na katolícku vieru.
Väčšina z nasledujúceho pochádza z knihy "Inside Islam: A Guide for Catholics" od Daniela Aliho a Roberta Spencera, ktorá čerpá z koránu a iných islamských zdrojov. Pán Ali je iracký kurdský učenec, ktorý prestúpil z islamu na katolícku vieru.
Pre kresťana, zvlášť pre katolíka tomistickej tradície (Tomáš Aquinský), je v islame najprekvapujúcejšou koncepcia Allaha. Podľa islamského učenia Allah nielenže je všemocný, ale on môže sám sebe a zákonom logiky odporovať a človek vôbec nemá slobodnú vôľu. Keď sa Allahovi zachce, môže zvrátiť vlastné morálne zákony a požehnávať vraždu a cudzoložstvo, hoci on sám dáva prednosť opaku. (Takisto by mohol dať mandát manželstvám rovnakého pohlavia. Jeho všemocnosť možno prirovnať len k americkým súdnym dvorom; západný kresťan v ňom vidí takmer rozhodcu).
Islam uznáva niektoré časti hebrejských a kresťanských textov, ale radikálne mení ich význam. Považuje Ježiša za veľkého proroka (a Máriu za jeho panenskú matku), ale upiera mu božskosť. Učenie o trojici považuje za svätokrádežnú doktrínu; vieru v ňu za formu polyteizmu, hodnú odsúdenia. Allah nie je "Otec" a nemá syna. Sám Mohamed bol človekom a prorokom; ten o sebe nikdy netvrdil, že je božskej povahy. Korán popiera, že Ježiša by boli ukrižovali a že zomrel.
Ak je kresťanom súdené prekliatie, to rovnako platí pre židov, ktorých korán nazýva "synovia prasiat a opíc". Sám Mohamed, veľký bojovník a prorok, nariadil zavraždenie početných židovských vodcov a radoval sa, keď zabil židovku, ktorá sa mu posmievala neslušnými veršami. Len muslimi budú spasení.
Iná malá kniha: "The Jewish History, Jewish Religion" od dnes už zosnulého prof. Israela Shahaka objasňuje vplyv talmudického judaizmu na štát Izrael. Podľa Shahaka, Talmud a s ním spojené tradičné učenie "vštepuje pohŕdavý postoj a nenávisť k nevercom", zvlášť voči kresťanom. V istej modlitbe sa snažne prosí: "Nech sa všetci kresťania okamžite stratia!"
Talmudská literatúra sa viac zaujíma o rituály a praktické nariadenia, než o teológiu, ako jej rozumia kresťania a je celý presiaknutý tým, čo Shahak označuje za "veľmi hlbokú nenávisť voči kresťanstvu". Píše: "Podľa Talmudu Ježiša popravil platný rabínsky súd za modlárstvo, za podnecovanie iných židov k modlárstvu a pohŕdanie rabínskou vrchnosťou." Iné židovské zdroje ho vinia z čarodejníctva a nástoja na tom, že je mu súdené peklo, kde bude trpieť vo vriacich výkaloch; že to bol "bastard" a jeho matka "sa hrala na neviestku" s rímskymi vojakmi, a tak ho počala, nečistým spôsobom, počas menštruácie.
Okrem takýchto obrazných konkrétností Shahak cituje aj iné state z Talmudu, kde sa zakazuje židom zachraňovať život nevercom (okrem výnimočných okolností), predávať im pôdu, piť víno, ktorého sa dotýkali neverci, chváliť ich, nedovoliť im vypovedať na rabínskych súdoch, a tak podobne. Pobožnému židovi prikazujú odpľuť si (trikrát, ak je to možné), keď prechádza popri kresťanskom cintoríne alebo keď vidí kríž.
V judaizme je cudzoložstvo jedným z najťažších hriechov. Cudzoložstvo vydatej židovky, to je ťažký prečin oboch zúčastnených. Ale žid pritom môže mať bezstrestne pohlavný styk s nežidovkou, či už je vydatá alebo nie, akoby išlo o nevedomé zviera. Takže "koncept cudzoložstva neplatí pre pohlavný styk medzi židom a nežidovkou".
A čo sa týka vraždy? "Ak sa vraždy dopustí nežid pod židovskou jurisdikciou, treba ho popraviť bez ohľadu nato, či bol obeťou žid alebo nie. Ale keď je obeťou neverec a vrah prestúpi na židovskú vieru, vtedy ho nepotrestajú."
Štát Izrael, ani arabské štáty sa dnes už do písmena svojich zákonov nedržia. Ale tieto príklady stačia k tomu, aby sme si uvedomili, aké cudzorodé sú ich kultúry kresťanskému a západnému mysleniu. Títo vnímajú svet úplne iným spôsobom, preto je nanajvýš naivné myslieť si, že pragmatickí Američania môžu vyriešiť ich metafyzické nepriateľstvo mašinériou, ktorú my nazývame "demokracia".
zdroj: Prop.sk
Bushův problém s učením
Když jsem se jako malý učil hrát šachy, nemohl jsem se dočkat, až budu moct táhnout královnou. Byla to ta nejmocnější figurka na šachovnici a já jsem se těšil až s ní zaútočím. Hádejte, co se stalo? Dalším tahem mi ji protivník vzal. Ranilo to sice moje malé city, ale taková byla pravidla. Záhy jsem pochopil, že královnu vystavuji nebezpečí, pokud s ní táhnu příliš brzy. Taková zkušenost pravděpodobně chybí prezidentu Bushovi.
Před několika lety používal výrazy jako změna režimu, osa zla, celosvětová demokratická revoluce a zbavit svět tyranie, aniž by přemýšlel, jak na to zareagují jeho protivníci. Evidentně si myslel, že pochopí, že mu jde o obchod a přátelské obětí. Malý omyl. Jak řekl jeden severokorejský generál jednomu americkému novináři: „Vidíme, co děláte v Iráku. No, tak to nám neuděláte!“
Vypadá to, že Kim Čong-il II., což je pěkně zlý chlápek, nemá nejmenší náladu na změnu režimu nebo na demokratickou revoluci. Takže si z Bushových slov udělal svůj vlastní praktický závěr: „Radši si seženu nějaké bomby!“
Neříkám, že je v právu, ale chápu jeho úhel pohledu. Nepotřebujete poslední model křišťálové koule, abyste uhodli, že pokud usilujete svrhnout všechny tyrany na celém světě, pak někteří z nich zvolí jistá protiopatření. Bush asi není nejjasnější žárovkou v obvodu, ale proč nikdo z okruhu jeho geopolitických čarodějů nedomyslel, co mohou jeho slova vyprovokovat? Proč je překvapuje, že Severní Korea zvýšila obrátky svého zbrojního programu a nikým nevítaná vplouvá do exkluzivního „atomového klubu“? Režim, který byl kdysi pro mezinárodní společenství něčím asi jako Pluto pro sluneční soustavu, může brzy získat nové postavení. Bush odpověděl svým obvyklým řešením: to je „nepřijatelné“. Řekněte jim to! My to přeci víme. Dokonce i komunistická Čína, také jeden ze členů klubu (nemluvě o Jižní Koreji a Japonsku), je znepokojená vyhlídkou mít hned za dveřmi děravý kotel s atomovými zbraněmi. Condoleezzu Riceovou tyto zprávy asi také příliš nepotěší.
Kdyby jen Kim věděl, že Bush shledá jeho rakety „nepřijatelnými“, určitě by se změnil a vyhlásil svobodné volby! Ale teď už je pozdě. Velká škoda. Bylo by velmi podnětné vidět miliony vychrtlých severních Korejců, jak odcházejí od volebních uren a vítězoslavně zvedají fialové ukazováčky. Bohužel, vyhlídky na demokracii v Severní Koreji jsou zatím stále mdlé.
To je jediný úspěch Bushovy zahraniční politiky v porovnání s přerodem „nového“ (a demokratického) Středního východu. Nyní, když již byly naplněny touhy iráckého lidu po svobodě, to vypadá, že k dobývání nezbývají žádné další světy. Jen kdyby ta média informovala spíše o pozitivních úspěších místo toho, aby vytvářela dojem, že ulice osvobozeného Bagdádu nejsou bezpečné!
William Schwenck Gilbert si jednou stěžoval řiditeli železniční společnosti: „Ačkoli jezdím často a pravidelně, tak mne dráhy dokážou v neděli ráno vždy znovu a znovu překvapit.“ A stejně tak Bushovu administrativu vždy překvapí i to nejpředvídatelnější lidské chování. Otázka, které musíme čelit, zní: „Má ten člověk všech pět pohromadě?“ Pokud je Kim blázen, co je potom Bush? To není jízlivost. Zkušenost – realita – jej, jak se zdá, ničemu nenaučila. Je to něco mimo politickou ideologii; možná to je náboženský přelud posilovaný okruhem patolízalů – tak jako v případě „šílenství krále Jiřího“.
Bushovy kroky a politiku je stále těžší obhajovat. Nehlásí se k němu ani staří spojenci. Lidé, kteří mu fandili, najednou nevědí, co říct. Nová odhalení, jako například naposledy v knize Boba Woodwarda State of Denial, potvrzují znepokojivý dojem umíněné neschopnosti a odmítání jakýchkoliv promyšlených alternativ. Je příznačné, že se Bush neumí vžít do vnímání světa optikou nepřátel, které dokáže pojmenovat pouze v rigidních moralistických termínech, jako kdyby sami měli přeci dobře vědět, jak jsou zlí.
Tak nejedná rozumný státník. Natož normální člověk.
zdroj: AlterMedia Česká republika
Před několika lety používal výrazy jako změna režimu, osa zla, celosvětová demokratická revoluce a zbavit svět tyranie, aniž by přemýšlel, jak na to zareagují jeho protivníci. Evidentně si myslel, že pochopí, že mu jde o obchod a přátelské obětí. Malý omyl. Jak řekl jeden severokorejský generál jednomu americkému novináři: „Vidíme, co děláte v Iráku. No, tak to nám neuděláte!“
Vypadá to, že Kim Čong-il II., což je pěkně zlý chlápek, nemá nejmenší náladu na změnu režimu nebo na demokratickou revoluci. Takže si z Bushových slov udělal svůj vlastní praktický závěr: „Radši si seženu nějaké bomby!“
Neříkám, že je v právu, ale chápu jeho úhel pohledu. Nepotřebujete poslední model křišťálové koule, abyste uhodli, že pokud usilujete svrhnout všechny tyrany na celém světě, pak někteří z nich zvolí jistá protiopatření. Bush asi není nejjasnější žárovkou v obvodu, ale proč nikdo z okruhu jeho geopolitických čarodějů nedomyslel, co mohou jeho slova vyprovokovat? Proč je překvapuje, že Severní Korea zvýšila obrátky svého zbrojního programu a nikým nevítaná vplouvá do exkluzivního „atomového klubu“? Režim, který byl kdysi pro mezinárodní společenství něčím asi jako Pluto pro sluneční soustavu, může brzy získat nové postavení. Bush odpověděl svým obvyklým řešením: to je „nepřijatelné“. Řekněte jim to! My to přeci víme. Dokonce i komunistická Čína, také jeden ze členů klubu (nemluvě o Jižní Koreji a Japonsku), je znepokojená vyhlídkou mít hned za dveřmi děravý kotel s atomovými zbraněmi. Condoleezzu Riceovou tyto zprávy asi také příliš nepotěší.
Kdyby jen Kim věděl, že Bush shledá jeho rakety „nepřijatelnými“, určitě by se změnil a vyhlásil svobodné volby! Ale teď už je pozdě. Velká škoda. Bylo by velmi podnětné vidět miliony vychrtlých severních Korejců, jak odcházejí od volebních uren a vítězoslavně zvedají fialové ukazováčky. Bohužel, vyhlídky na demokracii v Severní Koreji jsou zatím stále mdlé.
To je jediný úspěch Bushovy zahraniční politiky v porovnání s přerodem „nového“ (a demokratického) Středního východu. Nyní, když již byly naplněny touhy iráckého lidu po svobodě, to vypadá, že k dobývání nezbývají žádné další světy. Jen kdyby ta média informovala spíše o pozitivních úspěších místo toho, aby vytvářela dojem, že ulice osvobozeného Bagdádu nejsou bezpečné!
William Schwenck Gilbert si jednou stěžoval řiditeli železniční společnosti: „Ačkoli jezdím často a pravidelně, tak mne dráhy dokážou v neděli ráno vždy znovu a znovu překvapit.“ A stejně tak Bushovu administrativu vždy překvapí i to nejpředvídatelnější lidské chování. Otázka, které musíme čelit, zní: „Má ten člověk všech pět pohromadě?“ Pokud je Kim blázen, co je potom Bush? To není jízlivost. Zkušenost – realita – jej, jak se zdá, ničemu nenaučila. Je to něco mimo politickou ideologii; možná to je náboženský přelud posilovaný okruhem patolízalů – tak jako v případě „šílenství krále Jiřího“.
Bushovy kroky a politiku je stále těžší obhajovat. Nehlásí se k němu ani staří spojenci. Lidé, kteří mu fandili, najednou nevědí, co říct. Nová odhalení, jako například naposledy v knize Boba Woodwarda State of Denial, potvrzují znepokojivý dojem umíněné neschopnosti a odmítání jakýchkoliv promyšlených alternativ. Je příznačné, že se Bush neumí vžít do vnímání světa optikou nepřátel, které dokáže pojmenovat pouze v rigidních moralistických termínech, jako kdyby sami měli přeci dobře vědět, jak jsou zlí.
Tak nejedná rozumný státník. Natož normální člověk.
zdroj: AlterMedia Česká republika
Náš nejhorší nepřítel
Když Mahmúd Ahmadínedžád, íránský prezident, nebo diktátor, nebo tyran, nebo čím vlastně je (jeho ústavní a faktické postavení je nám jen málokdy sdělováno) přijel do New Yorku, nastalo obrovské mediální šílenství. Sílu tohoto šílenství dokládá fakt, že z předních stran bulvárních plátků vystrnadil i O. J. Simpsona. Konec konců O. J. nikdy nepopíral holocaust ani nevolal po vymazání Izraele z mapy.
Ahmadínedžád, jehož jméno se vyslovuje skoro stejně špatně jako Condoleezza, je nyní hlavní volbou v klubu „Hitler měsíce“ a následuje takové hvězdy jako Louis Farrakhan, Manuel Noriega, Saddám Husajn, Usama bin Ladin, Kim Čong Il, opět Saddám Husajn, Mel Gibson a Don Imus. V dlouhém a (myslím, že se to dá klidně napsat) nepříznivém úvodníku Washington Times nejenže třikrát zmínili popírání holocaustu, ale poukazovali na to, že íránští vojáci jsou na pochodu. Názor si udělejte sami.
Nepřátelská palba se monotónně opakovala: „surový diktátor“, „sponzor terorismu“, „vyvíječ jaderných zbraní“ a tak dále. Pokud vám to zní povědomě, jsou to tytéž fráze – doslova! – které jsme slyšeli o Saddámu Husajnovi před pěti lety, i když bez určitých detailů. Válečná strana vytahuje své staré triky.
Íránský vůdce byl pozván, aby promluvil na Kolumbijské univerzitě, jejíž rektor vysvětlil, že to bude nejlepší způsob jak ukázat to, čím ve skutečnosti je, totiž nahnilým jablkem. Od studentů čelil několika nepřátelským otázkám, ale také několikrát sklidil potlesk. Možná je to Hitler; na druhou stranu, není to prezident Bush.
V článku ve Wall Street Journal o íránské návštěvě zmínili Hitlera přesně dvanáctkrát (vedle jeho kresby); v proválečném tisku byly nespočetné hysterické odkazy na nacisty, holocaust, terorismus, útoky z 11. září a tak dále. (Je zajímavé, že Mussolini byl zmíněn jen jednou.) Jen málo z této záplavy slov mělo nějaký faktický vztah k Íránu nebo jeho režimu. Když to tak čtete, nikdy byste nehádali, že ani jeden z únosců z 11. září nebyl Íránec. Celé to byla jen holá propaganda, naprosté veřejné zostuzení zaměřené pouze ke zblbnutí mas.
Rektor Kolumbije, Lee Bollinger, se cítil nucen svého hosta urazit a nazval ho „úžasně nevzdělaným“. Dobrá, tím pádem se zdá, že ho to činí vhodným k utkání se s Bushem, jedním z nejignorantštějších prezidentů v historii USA. Poslechněte si obyčejné Američany debatující o prezidentské pravomoci, až příště budete, řekněme, v McDonaldu: považují za samozřejmé, že prezident má prakticky neomezenou moc, a nevadí jim, co říká ústava. Samozřejmě by rozhořčeně popřeli, že je to diktátor, jelikož musí být zvolen a to je demokracie. Krom toho diktátoři jsou špatní a naši prezidenti ti dobří.
Děsíme se představy, že diktátoři možná mají jaderné zbraně, ale pro demokratické vůdce je jejich držení v pořádku – přestože jediné dvě jaderné bomby v historii použité v obydlených oblastech vybuchly na příkaz amerického prezidenta. (Díky Bohu, že ji Hitler nezískal jako první! Možná by ji zneužil, zatímco Spojené státy ji využily „ke zkrácení války“.)
Každopádně Ahmadínedžád doposud udělal příliš málo věcí, které by ospravedlňovaly jeho srovnávání s Hitlerem. Působí spíš jako loutka režimu než jako silný muž, který režim ovládá, a sotva jako totalitní diktátor. Kde jsou jeho oběti? Ve srovnání se Saddámem vypadá téměř jako lidumil. A dokonce ani Saddám pro Spojené státy nepředstavoval žádnou hrozbu.
Teď je nejhorším nepřítelem nás, Američanů, George Walker Bush. Kdo jiný této zemi uškodil tolik jako on?
zdroj: AlterMedia Česká republika
Ahmadínedžád, jehož jméno se vyslovuje skoro stejně špatně jako Condoleezza, je nyní hlavní volbou v klubu „Hitler měsíce“ a následuje takové hvězdy jako Louis Farrakhan, Manuel Noriega, Saddám Husajn, Usama bin Ladin, Kim Čong Il, opět Saddám Husajn, Mel Gibson a Don Imus. V dlouhém a (myslím, že se to dá klidně napsat) nepříznivém úvodníku Washington Times nejenže třikrát zmínili popírání holocaustu, ale poukazovali na to, že íránští vojáci jsou na pochodu. Názor si udělejte sami.
Nepřátelská palba se monotónně opakovala: „surový diktátor“, „sponzor terorismu“, „vyvíječ jaderných zbraní“ a tak dále. Pokud vám to zní povědomě, jsou to tytéž fráze – doslova! – které jsme slyšeli o Saddámu Husajnovi před pěti lety, i když bez určitých detailů. Válečná strana vytahuje své staré triky.
Íránský vůdce byl pozván, aby promluvil na Kolumbijské univerzitě, jejíž rektor vysvětlil, že to bude nejlepší způsob jak ukázat to, čím ve skutečnosti je, totiž nahnilým jablkem. Od studentů čelil několika nepřátelským otázkám, ale také několikrát sklidil potlesk. Možná je to Hitler; na druhou stranu, není to prezident Bush.
V článku ve Wall Street Journal o íránské návštěvě zmínili Hitlera přesně dvanáctkrát (vedle jeho kresby); v proválečném tisku byly nespočetné hysterické odkazy na nacisty, holocaust, terorismus, útoky z 11. září a tak dále. (Je zajímavé, že Mussolini byl zmíněn jen jednou.) Jen málo z této záplavy slov mělo nějaký faktický vztah k Íránu nebo jeho režimu. Když to tak čtete, nikdy byste nehádali, že ani jeden z únosců z 11. září nebyl Íránec. Celé to byla jen holá propaganda, naprosté veřejné zostuzení zaměřené pouze ke zblbnutí mas.
Rektor Kolumbije, Lee Bollinger, se cítil nucen svého hosta urazit a nazval ho „úžasně nevzdělaným“. Dobrá, tím pádem se zdá, že ho to činí vhodným k utkání se s Bushem, jedním z nejignorantštějších prezidentů v historii USA. Poslechněte si obyčejné Američany debatující o prezidentské pravomoci, až příště budete, řekněme, v McDonaldu: považují za samozřejmé, že prezident má prakticky neomezenou moc, a nevadí jim, co říká ústava. Samozřejmě by rozhořčeně popřeli, že je to diktátor, jelikož musí být zvolen a to je demokracie. Krom toho diktátoři jsou špatní a naši prezidenti ti dobří.
Děsíme se představy, že diktátoři možná mají jaderné zbraně, ale pro demokratické vůdce je jejich držení v pořádku – přestože jediné dvě jaderné bomby v historii použité v obydlených oblastech vybuchly na příkaz amerického prezidenta. (Díky Bohu, že ji Hitler nezískal jako první! Možná by ji zneužil, zatímco Spojené státy ji využily „ke zkrácení války“.)
Každopádně Ahmadínedžád doposud udělal příliš málo věcí, které by ospravedlňovaly jeho srovnávání s Hitlerem. Působí spíš jako loutka režimu než jako silný muž, který režim ovládá, a sotva jako totalitní diktátor. Kde jsou jeho oběti? Ve srovnání se Saddámem vypadá téměř jako lidumil. A dokonce ani Saddám pro Spojené státy nepředstavoval žádnou hrozbu.
Teď je nejhorším nepřítelem nás, Američanů, George Walker Bush. Kdo jiný této zemi uškodil tolik jako on?
zdroj: AlterMedia Česká republika
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)
