Bushův problém s učením

Když jsem se jako malý učil hrát šachy, nemohl jsem se dočkat, až budu moct táhnout královnou. Byla to ta nejmocnější figurka na šachovnici a já jsem se těšil až s ní zaútočím. Hádejte, co se stalo? Dalším tahem mi ji protivník vzal. Ranilo to sice moje malé city, ale taková byla pravidla. Záhy jsem pochopil, že královnu vystavuji nebezpečí, pokud s ní táhnu příliš brzy. Taková zkušenost pravděpodobně chybí prezidentu Bushovi.

Před několika lety používal výrazy jako změna režimu, osa zla, celosvětová demokratická revoluce a zbavit svět tyranie, aniž by přemýšlel, jak na to zareagují jeho protivníci. Evidentně si myslel, že pochopí, že mu jde o obchod a přátelské obětí. Malý omyl. Jak řekl jeden severokorejský generál jednomu americkému novináři: „Vidíme, co děláte v Iráku. No, tak to nám neuděláte!“

Vypadá to, že Kim Čong-il II., což je pěkně zlý chlápek, nemá nejmenší náladu na změnu režimu nebo na demokratickou revoluci. Takže si z Bushových slov udělal svůj vlastní praktický závěr: „Radši si seženu nějaké bomby!“

Neříkám, že je v právu, ale chápu jeho úhel pohledu. Nepotřebujete poslední model křišťálové koule, abyste uhodli, že pokud usilujete svrhnout všechny tyrany na celém světě, pak někteří z nich zvolí jistá protiopatření. Bush asi není nejjasnější žárovkou v obvodu, ale proč nikdo z okruhu jeho geopolitických čarodějů nedomyslel, co mohou jeho slova vyprovokovat? Proč je překvapuje, že Severní Korea zvýšila obrátky svého zbrojního programu a nikým nevítaná vplouvá do exkluzivního „atomového klubu“? Režim, který byl kdysi pro mezinárodní společenství něčím asi jako Pluto pro sluneční soustavu, může brzy získat nové postavení. Bush odpověděl svým obvyklým řešením: to je „nepřijatelné“. Řekněte jim to! My to přeci víme. Dokonce i komunistická Čína, také jeden ze členů klubu (nemluvě o Jižní Koreji a Japonsku), je znepokojená vyhlídkou mít hned za dveřmi děravý kotel s atomovými zbraněmi. Condoleezzu Riceovou tyto zprávy asi také příliš nepotěší.

Kdyby jen Kim věděl, že Bush shledá jeho rakety „nepřijatelnými“, určitě by se změnil a vyhlásil svobodné volby! Ale teď už je pozdě. Velká škoda. Bylo by velmi podnětné vidět miliony vychrtlých severních Korejců, jak odcházejí od volebních uren a vítězoslavně zvedají fialové ukazováčky. Bohužel, vyhlídky na demokracii v Severní Koreji jsou zatím stále mdlé.
To je jediný úspěch Bushovy zahraniční politiky v porovnání s přerodem „nového“ (a demokratického) Středního východu. Nyní, když již byly naplněny touhy iráckého lidu po svobodě, to vypadá, že k dobývání nezbývají žádné další světy. Jen kdyby ta média informovala spíše o pozitivních úspěších místo toho, aby vytvářela dojem, že ulice osvobozeného Bagdádu nejsou bezpečné!

William Schwenck Gilbert si jednou stěžoval řiditeli železniční společnosti: „Ačkoli jezdím často a pravidelně, tak mne dráhy dokážou v neděli ráno vždy znovu a znovu překvapit.“ A stejně tak Bushovu administrativu vždy překvapí i to nejpředvídatelnější lidské chování. Otázka, které musíme čelit, zní: „Má ten člověk všech pět pohromadě?“ Pokud je Kim blázen, co je potom Bush? To není jízlivost. Zkušenost – realita – jej, jak se zdá, ničemu nenaučila. Je to něco mimo politickou ideologii; možná to je náboženský přelud posilovaný okruhem patolízalů – tak jako v případě „šílenství krále Jiřího“.

Bushovy kroky a politiku je stále těžší obhajovat. Nehlásí se k němu ani staří spojenci. Lidé, kteří mu fandili, najednou nevědí, co říct. Nová odhalení, jako například naposledy v knize Boba Woodwarda State of Denial, potvrzují znepokojivý dojem umíněné neschopnosti a odmítání jakýchkoliv promyšlených alternativ. Je příznačné, že se Bush neumí vžít do vnímání světa optikou nepřátel, které dokáže pojmenovat pouze v rigidních moralistických termínech, jako kdyby sami měli přeci dobře vědět, jak jsou zlí.

Tak nejedná rozumný státník. Natož normální člověk.

zdroj: AlterMedia Česká republika